Konec kalendářního roku, ne však jen výjimečně i leden, je zasvěcen mimo jiné i myslivcům a lovcům. Myslivost má svá pevná pravidla, tradice a zvyky mezi které patří i poslední leč. Dovolte mi citovat z časopisu Myslivost. ,,Poslední leč není jen ten skutečně poslední lov při honu, ale v povědomí utrmáceného myslivce je to především teplo hospůdky, horká polévka či guláš a především orosené první pivo, které záhy vystřídá druhé. Prostě pohoda po celodenní štrapáci. Tak laskavý je začátek každé poslední leče.
Po hodinách často osamocení při lovu, cítí zpravidla každý potřebu sdělit si navzájem své poznatky, své často nevšední zážitky a poté i dobrou náladu vyjádřit písničkou.
Místnost, kde se večeří a koná následná poslední leč, má být vkusně vyzdobena, lépe bez přemíry chvojí a opelichaných vycpanin, zatímco paroží a úlomky na ubrusech jsou vkusnou ozdobou. V souladu se starými tradicemi je, aby obsluhu obstarávali mladí myslivci, pokud to nedělají zaměstnanci pohostinství, či manželky myslivců.
I to vše patří a lze zařadit mezi tradiční myslivecké zvyky." Program tohoto slavnostního setkání je též tradiční. Od vyhlášení krále lovu, přípitky, čestný myslivecký soud až po přijímání mezi myslivce.
K této příležitosti sestavila slavnostní menu a připravila výseč slavnostní tabule Šárka Satýnková v rámci třídního projektu 3HT.
Bc. Martina Štiková, UOV